Pitěnský škrpál 2023

V sobotu 29.4. jsme se ve složení já, moje žena Blanka a Tomáš zúčastnili turistického pochodu Pitěnský škrpál pořádaný jednotou v Pitíně.

K nádraží v Uherském Hradišti jsme s Blankou dojeli na kole. Zde jsme se dle plánu sešli s Tomášem. Po nezbytném nákupu jízdenek jsme se vydali do vlaku jedoucího ve směru Bylnice, který na nás již čekal. Cestou do vlaku se objevila první přeháňka tohoto dne. V 8:12 je pravidelný odjezd našeho vlaku a v cíli jsme měli být za půlhodinku a něco málo navíc. To byl dostatek času na bližší seznámení s Tomášem a jako správní turisté jsme si začali tykat.

Vlak měl drobné zpoždění, přesto byl dostatek času stihnout registraci, která končila v 10 hodin. Již ve vlaku jsme zjistili, že nejsme sami, kteří se škrpálu účastníme. Na štěstí jsem byl dopředu z naší jednoty informován, kde je začátek pochodu. V propozicích byla totiž uvedena Orlovna. V Pitíně však klasická Orlovna není. My jsme však věděli a všem tázajícím se účastníkům mohli poradit, že se jedná o Orelskou chatu, která se nachází v lese nad Pitínem ve vzdálenosti 3,7 km od nádraží.

Cesta k Orelské chatě vedla nejprve přes Pitín, kolem školy a kulturního domu. Zaslechli jsme ještě náš vlak, který za Pitínem stoupá ve smyčce nahoru a již jsme se vydali do lesa směrem na Orelskou chatu. Cestou nás občas předjelo auto, či elektrokolo účastníků pochodu, později už nás zaujaly fáborky, to bude už jistě označená trasa pochodu. Dorazili jsme k Orelské chatě, kde jsme se registrovali na delší 17 km trasu a obdrželi mapku s popisem trasy. Ještě foto a vyrážíme. Naše domněnka, že bílé fáborky značí cestu pochodu, byla pravdivá. Mírně nás znepokojila věta v popisu, že cesta po 500 metrech odbočí doleva a přebrodí Olšavu. Kdo mohl tušit, že uvedený brod nebyl technicky nejnáročnější počin tohoto dne. V Olšavě, která v uvedených místech představuje potok, byly připraveny kameny, a tak se dal brod uskutečnit suchou nohou. Nastalo stoupání po traktorové cestě přes louku Hofery. Po deštích předchozích dnů jsme se pokoušeli najít cestičku, která by co nejméně podkluzovala, přidala se přeháňka, jedna z mnohých, která se toho dne vyskytla. I při zatažené obloze se nám otevřely nádherné výhledy. Jakmile se však cesta začala svažovat dolů, museli jsme před dalekými výhledy dát přednost pohledu pod nohy. Připadal jsem si jako lyžař, jen místo lyží jsem měl boty, místo sněhu byla hlína, stabilita byla mnohem horší a ani hůlky jsem neměl. To žena si libovala více, netušila, že trekové hole se dají využít nejen jako podpora při výstupu do kopce, ale také jako brzda při cestě z kopce. Pomalu se blížilo nejnáročnější místo celé cesty, které bylo v popisu trasy suše uvedeno jako „… až v nejnižším místě překročí Valovský potok“. Připadal jsem si jako lovený mamut. Prudká blátivá cesta směřovala k uvedenému potoku, který se musel nějakým způsobem překonat a na druhém břehu stejně prudká blátivá cesta nahoru, no překonat to bylo zhola nemožné. Shodou okolností se nás na uvedeném místě sešlo asi 10. Nejšikovnější paní se husarský kousek povedl, a to bylo naše štěstí. Došlo na týmovou spolupráci. Pomocí trekových holí mé ženy a posléze klacků různých délek jsme se postupně povytahovali na druhý břeh. Kdo by kromě turistického pochodu očekával ještě zážitek plný adrenalinu.  

 Blátivé dobrodružství pokračovalo i po první kontrole, ač už další cesta pokračovala po značených cestách. Abychom mohli pokračovat, museli jsme místo blátivých cest jít lesem, vyhýbat se kalužím a nacucané půdě. Na druhé kontrole jsme potvrdili, že volíme delší cestu. Malinko jsme si cestu změnili a nešli jsme pouze kolem Žítkovské hospody, nýbrž jsme se tam i občerstvili na další cestu. Klesání k rozcestníku na Hutiska musí být náročné i za sucha, ale za nejprudší průtrže mračen a po vydatných deštích předchozích dnů, se změnila na nepředvídatelnou skluzavku.

Dostali jsme se i na státní hranici, kde jsme se u několika patníků vyfotili. Některé patníky byly deštěm vyvrácené tak, jako by se chystala obnova společného státu. Zvládli jsme projít i poslední třetí kontrolou a po cyklostezce jsme došli zničení zpět na Orelskou chatu. Zde jsme dostali občerstvení ve formě párku, k němuž jsme si ještě mohli vybrat pití. Po krátké regeneraci jsme se v pět odpoledne vydali zpět do Pitína na náš vlak. Byli jsme dokonale zničení náročným terénem a podmínkami. Proto bylo fajn, že tentokrát jel osobák, a tak jsme si delší dobu mohli užít odpočinek. V Hradišti jsme se rozloučili s Tomášem a vydali jsme se na kolech zpět k domovu. Byla to podařená taškařice. Kromě výletu krásnou přírodou se jednalo i o adrenalinový zážitek, byla to zkrátka paráda. Doporučujeme se v příštích letech také zúčastnit.

                                                                                                                                                                     Pavel Spáčil, cvičitel oddílu Stolní tenis