Pitěnský škrpál 2026

V sobotu 25. 4. 2026 jsme se s manželkou po dvou letech zúčastnili Pitěnského škrpálu. Chtěli jsme přesvědčit i Tomáše, ale ten nám sdělil, že předloňský zážitek byl naprosto výjimečný a neopakovatelný, a nechce si jej tudíž rozmělňovat novým zážitkem.

Nabalili jsme si věci, nasedli na kola a vyrazili na nádraží v Uherském Hradišti. Kola jsme tentokrát vzali s sebou do vlaku, který vyjížděl chvíli po osmé hodině. Plán byl jasný, od vlakové zastávky v Pitíně vyrazit na kolech k Orelské chatě, tam je zaparkovat, absolvovat pochod a domů se vrátit již po vlastní ose na jízdních kolech.

Cesta vlakem rychle utekla a nastala první zatěžkávací zkouška, jízda k Orelské chatě. Přes její náročnost, tj. čtyřkilometrové stoupání, jsme usoudili, že je to pořád lepší než jít uvedenou cestu pěšky, a relativně svěží jsme se vydali na dlouhou 16 km trasu.

Počasí nám tentokrát přálo, bylo krásně, svítilo sluníčko, ale nebylo přehnané vedro. Popis trasy zněl jednoznačně. Po bílých fáborkách, přes Olšavu a nahoru. Hledali jsme v popisu, ve které části cesty se asi nacházíme, co popis myslí solitérními stromy, kopcem, lesní cestou, občas jsme nemohli najít fáborek a bylo nám divné, proč je někdy umístěn z druhé strany keře, kde jej nemůžeme vidět. Zvláštní také bylo, že za námi nikdo nešel, zato jsme viděli lidi na protějším kopci. Domnívali jsme se, že jde asi o tu krátkou trasu, ale že by do takového kopce šly rodiny s kočárky? Vyjasnilo se to u prvního kontrolního stanoviště. No, prvního, ha ha. Bylo nám řečeno, že jsme přišli jako první, ale z opačného směru, než očekávali, a navštívili jsme třetí stanoviště. A je to jasné, jdeme v protisměru!

U rozhledny nad Pitínem byl nádherný výhled, i místo samotné bylo krásně upraveno pro turisty. Nechybělo ohniště a pod rozhlednou hrací kamenný stolek s nalakovanými kameny na dámu. Vidět bylo nejen Pitín, ale i sousední Bojkovice a další okolní obce. Z rozhledny, kam si manželka netroufla, byl ještě lepší výhled, a nechybělo tam ani utržené sluchátko pro pobavení.

Když jsme u toho pobavení, tak jsme pořadatele celkem pobavili, jak jsme hledali místa dle popisu a nemohli je najít a také hláška: „Aha, takže bude nejdříve hospoda a teprve poté kostel.“ Pořadatelé také dali telefonicky vědět na další stanoviště a také do Orelské chaty, že jsou tu dva, co jdou opačným směrem.

Další cesta už pokračovala s vědomím, že jdeme v protisměru. Cesta byla dobře značená fáborky, ale pochopitelně se nepočítalo s obousměrným provozem. Tudíž občas nebylo vidět protější fáborek a cesta se musela spíše odhadovat. Naštěstí však zde už byly živé fáborky, neboli účastníci pochodu jdoucí správným směrem. Všechny jsme ubezpečovali, že to ne oni, ale my jdeme špatným směrem. Docházelo i ke komickým situacím, kdy se nás například ptali, jestli jsme si něco nezapomněli v hospodě, když se tam nyní vracíme.

Další kontrola byla už v Pitíně, v blízkosti rozcestí tras. Málem jsme opět šli špatně, ale uvědomili jsme si to vzápětí a odbočili správně na ráznou desítku Radegast a na kofolu do místního restauračního zařízení. V plánku byl jasně nakreslen půllitr piva, takže jsme se tam k zahnání žízně zastavit museli, ač jiní účastníci, jdoucí na rozdíl od nás správným směrem, tohle místo úplně míjeli.

U kostela v Pitíně byla další a poslední kontrola. Poté následovala cesta kolem železnice a zahrádek s nádherným výhledem na městečko. Kolem železnice se pokračovalo až k bývalému nádraží v Pitíně, které připomínala jen chatka utvořená z železničního vagónu.

Popis cesty jsme si museli číst pozpátku a některé odbočky jsme museli prostě odhadovat. Přesto jsme cestu zdárně našli, včetně dubu rodiny a jen s malým blouděním a se sestupem z prudkého kopce, který se měl jít na začátku směrem nahoru, jsme se s využitím trekových holí (já až nyní, žena je měla celou dobu) dostali až nazpět na Orelskou chatu.

Dostali jsme medaile, perníček ve tvaru škrpálu a občerstvení v podobě piva či nealka a párků. Cesta nebyla tak náročná jako předloni a počasí nádherné. Vedla tentokrát okolo Pitína s nádhernými výhledy na tohle městečko a jeho okolí. Kolem třetí hodiny odpolední už jsme byli zpět v místě startu a cíle.

Zatím to nebylo tak náročné, ale čekala nás ještě cesta na kole domů. Byli jsme sice trochu unavení, ale zato posilněni a hned na úvod nás čekalo klesání do Pitína. Vítr, který foukal proti nám, zatím pro více než příznivý profil nevadil. Cyklostezka klesala mimo silnici k Bojkovicím. Byla to změna, kilometry přibývaly značně rychlejším tempem než při vlastním turistickém pochodu. Cyklostezky vedly mimo hlavní komunikace a ačkoli jsme někdy museli nějaký ten kopeček vyšlapat, trend byl jasně daný. Někdy cyklostezka vedla horší komunikací, nebo byla plná jiných cyklistů (i na elektrokolech), a tak jsme se nemohli vždy kochat přírodou, ale bylo nutné hledět na cestu.

Zásoby jídla a pití nám postupně ubývaly, a tak Uherský Brod byla nutná zastávka k doplnění obojího. Bylo potřeba doplnit energii, protože i poměrně malé kopce v Podolí a Sadech nabyly pro naši únavu na náročnosti.

Celkové zhodnocení? Parádní, paráda. Pitěnský škrpál nemusí být vždy náročný jak předloni, jak jsme se dozvěděli, existuje několik typů cest a některé z nich jdou, tak jako ta letošní, vyloženě okolím Pitína s nádhernými vyhlídkami na něj. Nesmí se také zapomínat na vynikající pivo v místní restauraci a také závěrečné občerstvení na Orelské chatě. I model s návratem domů na kole se zdá zajímavý. Tak co, kdo se k nám za rok přidáte?

Ing. Pavel Spáčil, cvičitel v oddíle Stolního tenisu